Jak jsem pekla anděla…

…na začátku byl telefonát…

Děláte to sklo? Chci anděla na pomník.

Uff, tak to tu ještě nebylo. V zahraničí se skleněné monumenty a plastiky na hřbitovech vyskytují, ale u nás jsem na nic takového zatím nenarazila.

Proč ne… vše je jednou poprvé…

Od návrhu po realizaci uběhla nějaká doba – co, jak, kdy, velikost, barevnost, motiv – představy a možnosti.

Tak jsem se pustila do díla…

nejprve volný nákres linií, následně řezání a skládání do vrstev

hotovo cca 8 vrstev skla a jdeme na „sypání“

skleněná frita má různé hrubosti a musí se dát pozor, kam padne, protože každé zrnko má svůj vlastní prostor a se sousedním zrnkem se jen sousedí, ale nesloučí – to znamená, že například modrá a žlutá frita se neslije v zelenou, ale hezky budou sousedit spolu modrá a žlutá…

Také záleží na množství – nezasypeme vše jako čerstvý sníh, ale postupně, když dáme málo – frita „uplave“ ve skle a bude mdlá, v případě závěje všechno bude stejné a naše práce se skládáním a řezáním skla je zbytečná – takže jak známe „všeho s mírou“ nebo Mírou? / i když nějaký by se občas šikl na výpomoc / dávat sklo do pece není jako koláč.



…a hurá do pece…

tak nastavit teplotu na nějakých 850  stupňů a za dva dny pokud se „nepřipálí a nepřipeče“ bude hotovo…

U skla je to někdy alchymie, očekávání a pak úžas, že to „nějak“ dopadlo.

tak očistit, umýt a nachystat k „odletu“…

 

Jaroslava Matúšová
Nabízím propojení prožitku chuťového s prožitkem tvoření. Chvíle pohody na chalupě, v srdci Jeseníků, kde se člověk na malou chvíli odpoutá od životního shonu a užije si volný čas. Pozná nové lidi, sdílí okamžiky, zážitky. Můj příběh si přečtěte tady >>